sochy@machalova.cz
Zamyšlení

Zamyšlení

Ako vonia hlina

Je to vôňa zeme a vody. V jednom ožívajú a ja cítim úžasnú silu zeme, vôňu dažda, mora a vetra. Je isté miesto, kde tu vôňu cítim najintenzívnejšie. Volám to Polianková vôňa. Z ťias, keď som videla mi utkvela v pamati vôňa hliny v lese , zostal mi aj naskenovaný obraz každej žilky v liste, v dreve, vlnenie malého potôčika.

Hádej kdo jsem ?

Tato otázka někdy padne, když jdeme městem a potká mě někdo známý. Místo, aby se představil svým jménem, kdo je, tak řekne „hádej kdo jsem?“ Musíte uznat, že se mi nechce pokaždé hádat, kdo jste. Zkuste si představit, že byste měli hádat u každého, koho byste potkali, kdo to vlastně je. Máte jiné starosti, chcete se pobavit o nějakém tématu. No a ještě je nejlepší když neuhádnete a dotyčný se urazí. I do telefonu se představujeme. Je to slušnost. To těm slušným ale nemusím vykládat. Jen mě to někdy trápí. Když chcete oslovit nevidomého, tak k němu přijďte blíž. Oslovte jej a řekněte svoje jméno. Můžete se i jemně dotknout, aby dotyčný věděl, že to oslovení patří jemu. Když budete stát poblíž a budete mrkat, usmívat se, mávat.. – není vám to nic platné. A není to tím, že jsem na vás naštvaná. Opravdu nevidím a nevím o vás.

Kde beru inspiraci ?

Představivost mám živou díky tomu, že jsem se mohla do 22 let dívat. Když slyším báseň, píseň, nebo se venku procházím, tak mi vše evokuje obrazy. Potom dokud to nevymodeluji, tak nejsem spokojená. Ráda chodím na výstavy fotografií a obrazů. Manžel mi popisuje co vidí a já to pak v hlavě taky nějak „vidím „. Některé věci si představuji, jak bych je ztvárnila já.. Bývá to nakonec úplně odlišné. Ráda znázorňuji jemnost, krásu a pohodu. Reliéfní znázornění mám ráda. Když mám nějakou myšlenku se kterou se ztotožňuji a poukážu na nějaké východisko. Řeknu manželovi, co jsem chtěla tou sochou vyjádřit a můj muž zkusí podle toho napsat k dané soše báseň. Často se k těm básním vracím a v každém období svého života si tam najdu něco jiného, co mě osloví. Je to šikulka ten můj mužík. Není jednoduché sochou zachytit pohyb, situaci, náladu. Navíc jedna socha může každého oslovit trošku jinak. Podle toho co prožil dříve, nebo podle toho, co ho teď trápí, v jaké je náladě apod. Je možná trošku nešetrné psát pod sochy přímo, co jsem tím chtěla říct já. Ale rozhodla jsem se tak, protože chci těmi sochami něco říct a navíc se mi ty jeho básničky moc líbí. Ale klidně je nečtěte a jen se dívejte.

Jak je možné, že tak modeluješ ?

Jsem moc vděčná za to, že to můžu dělat. Myslím, že je to srovnatelné s hudbou. Člověk si v hlavě umí prozpěvovat hudbu a nemusí ji zrovna slyšet, aby si ji připomenul. Já mám takové představení v hlavě, ale v obrazech. Tím, že jsem kdysi viděla, se mi v hlavě tvoří obrázky při zvucích, vůních a podnětech. Nemám v hlavě tmu. Nejdřív si to v mysli předmodeluji, představím si tu figuru jako na papíře. Přemýšlím, jak ji budu tvořit, co a kam posunu, postup, jednotlivé tahy. A potom modeluji jako podle plánu. Sama se tomu kolikrát divím, ale je to tak.

Jak se vám to stalo ?

A nemyslí tím zrovna, jak jsem objevila talent, nebo jak jsem se ocitla na tomto světě, či jak jsem vyrostla do krásy, ale myslí tím, jak se stalo to, že jsem přišla o zrak. Tím, že nevidím již víc než deset let, tak mi někdy déle trvá, než si uvědomím, na co se mě vlastně dotyčný zrovna ptá? Mezi známými se o tom moc nemluví. Není to nijak zakázané téma. Zvykli si na to a není to nic neobvyklého. Je to tak. Jeden je blonďák, druhý zapomíná a já nevidím. Povím Vám to. Moc se o tom neví, ale revma může způsobit, že člověk přijde o zrak. Revma je zánět v těle. Mně revma napadlo některé klouby a oči. Silné a časté záněty mi zničily oční pozadí a postupně mi atrofovaly oči a tady se už nedá nic dělat. A jako by nestačily oči. Degenerace kloubů stále pokračuje i přes náročnou léčbu, operace kloubů apod. Trvale vysoký zánět, bolesti, které mi někdy nedovolí ani dojít na toaletu bez cizí pomoci. Možná se Vám to bude zdát divné, ale z mého pohledu mne omezují více bolesti a deformace kloubů, než nevidět, protože nevidět nebolí. Je to sice pro život velmi náročné, ale na bolest si člověk nezvykne. Hlavně, když je v mladém věku a rád by dělal věci, co se dělají. Prostě se mi chtělo říct, že revma je zákeřné jako každé těžké onemocnění!

Kde sa vidím o 10 -20 rokov.

Dúfam, že v mojom atelieri, niekde blízko bude môj manžel a moja dcéra o ktorej dúfam, že si vyberie šťastnú cestu. Chcela by som v duchu preberať spomienky z relizovaných výstav v Londýne a pod. Všetko ale závisí od mojho zdravia, ktoré sa doteraz správalo značne nevyspytateľne.

Kdo se o mě stará ?

No zkuste se zeptat ženy, která má na starosti domácnost a odpoledne jde do dílny, tak ji akorát naštvete. Deset let jsem bydlela v bytě sama se svým psem a teď mám mnohem víc uklízení, vaření, praní, žehlení a tak. Ne, opravdu nemáme služku. Po obědě jdu do dílny a tam jsem někdy do pozdního večera. Nemám pocit, že je třeba se o mě starat, jak si to mnozí myslí. Postarám se i o svého manžela. Jasně, že i on přiloží ruku k dílu. Nakupování by pomohlo každé ženě, nejen mně. Ovšem pokud mám bolesti, tak je toho na něm mnohem víc. Sem tam se najde někdo, kdo pronese větu:“ To je dobře, že si můžeš trošku pomodelovat, aspoň ti uteče čas.“ To se mám pak co držet, abych se usmívala. Co – vy chodíte do práce, aby vám utekl čas? Někteří lidé to berou tak. Sochařina je namáhavá práce. Jako každá jiná.

Cítim potrebu stvárniť to, čo som prežila, svet radostii, smutku a zúfalstva. Modelujem skôr svet z pohľadu ženy. Ak ma niekto na vernisáži osloví, že ho niektora socha zaujala, rozplakala, cíti ako by to bolo o ňom, je to pre mňa zadosťučinenie, ocenenie mojej práce. Rada stvárňujem ľudské telo aj živelnú jašteričku – symbol okamihu, zážitku. V rámci osobnej terapie vznikla soch s dierami po celom tele – Trápenie. Vyžalovala som sa hline. Ona veľa znesie.

Konverzace na úřadech

Je to zvláštní, ale stává se mi to většinou u lékařů, kteří mne neznají. Přijdu do ordinace s doprovodem, který netuší, co mi je a jaký mám problém. Lékař oslovuje můj doprovod a já jsem tam jako malé tříleté dítě s matkou. Vypadá to asi takto: Doktor na doprovod „Vysvlečte ji. A jakou měla teplotu?“ A já na doprovod: „Řekni mu, že 39 “ Pokud je dotyčný rozumný, tak pochopí a začne se bavit se mnou. Když člověk nevidí, neztrácí inteligenci a taktéž dobře slyší. Je to asi taková změna, jako když jdete doma v noci na toaletu a nechce se vám rozsvěcet. Neztratili jste nic ze své inteligence, ani se vám nezměnilo vnímání okolního světa. Naopak, v mnohém jste ještě vnímavější. A když do něčeho vrazíte, moc dobře víte, co to je. Takže takové to je nevidět. Je to těžké a je to napořád, tak nám to nedělejte ještě těžší a bavte se přímo s námi. Nekoušeme. Vím, najde se mezi nevidomými i pár méně inteligentních, ale co si budeme vykládat, mezi vidomými jich je taky dost.

Nedá se s tím nic dělat ? Znám jednoho..

Ne, nedá. Nejhorší je falešná naděje. Smířila jsem se s tím a vy se s tím smiřte taky. Byla jsem za „nej“ lékaři a nehledám žádného léčitele i kdyby někdo znal toho zaručeně nej… Ono je to tak. Hledala jsem cokoliv, co by mi pomohlo a samozřejmě i mnohé léčitele. Tak např. jeden Relaxační pán. Sotva jsme se pozdravili už mi hned promlouval do duše. Že se s tím musím smířit jinak se neuzdravím. Mám to přijmout a blábláblá a tak dál. No já v mojí pohodě jsem mu vysvětlila, že jsem s tím smířená. Že to neberu jako neštěstí či tragédii. Nesedím a nebrečím. Žiju dál. Tak otočil a začal jinou pohádku: Že by jsem s tím neměla být smířená a že se potom neuzdravím nikdy, ani ve věčném životě neuvidím. No to mi stačilo jako povzbuzení, to se potom člověk těší na věčný život v jeho podání, že? Nevím, proč většina lidí, kteří mne potkají, chtějí vyřešit můj zrak? Zachraňovat mě. Už jsem ztratila hodně času čekáním , že snad jednou uvidím. Asi je to nepochopitelné, ale já jsem teď v srdíčku spokojenější, než když jsem byla v pořádku, jak je většina lidí. Jasně, že by jsem strašně moc moc vidět chtěla, ale není to možné. Žiju a budu si žít tak, abych byla spokojená s tím, co ještě mám a ne plakat za tím, co nemám. Jsem věřící a cítím, že je o mě postaráno. A není to ani kletba, ani trest. Navíc můj manžel tvrdí, že zná mnohem víc horších chorob, které lidé mají. Například chamtivost, hloupost, zlost, žárlivost, protivnost, povýšenost, namyšlenost, všechny komplexy atd. Těch nemocí je strašně moc. A nikdo se neléčí, nikdo s nimi není na nemocenské. A většina o nich ani neví. Přitom jsou to nemoci mnohem závažnější a je těžké s takovými lidmi žít.

Oblékáš se velmi vkusně. Kdo tě obléká ?

Někdy se začneme s manželem smát, protože on mě tak akorát vysvléká, ale oblékám se sama. Mám cit pro barvy a nemám problém, když mi popíšou barvu. Umím si k ní zkombinovat nějakou jinou věc. Mám oblíbené barvy, které ráda nosím a mám z nich dobrý pocit. Ráda si vybírám oblečení podle hmatu střihu, materiálu. Mám ráda hezké oblečení. Mám svůj styl, ale taky sleduji co se nosí. Baví mě to. Když si něco zkouším, tak si to přejdu rukou. Hned vím, jestli mi to sedí. Ani byste nevěřili, jaká je ruka kritik. Zjistí i to, co oku ujde. Zkuste si to na sobě jen hmatem. Ještě se zeptám svého manžela, jestli se mu to líbí a jestli je to ok. No, je to chlap a má na to někdy jiný pohled než žena, a tak se nakonec rozhodnu stejně podle sebe.

Príbeh sochárky

Keď jej rovesníčky riešili diskotéky a chalanov, ona prišla o zrak. Na osud sa však nehnevá. Veď jej dal milujúceho manžela, zdravú dcérku a dar tvoriť krásne sochy.

Stretnutie s ňou vám okamžite zlepší náladu. Marianna Machalová – Jánošíková (40) je veselá, usmiata a optimisticky naladená osôbka. Vôbec nemáte pocit, že vás jej nezábudkové oči nevnímajú. Nevyzerá ani na to, že sa jej telo postupne rozpadáva. Autoimúnnym ochorením kĺbov trpí od narodenia. Jej organizmus bojuje sám so sebou. „Našťastie, nasadili mi najlepšiu dostupnú liečbu a tá mi zaberá. A niektoré kĺby a kosti sa dajú vymeniť,“ vysvetľuje so samozrejmosťou v hlase.

Videla len tmu
Mariannina zvláštna choroba zapríčinila, že v dvadsiatich dvoch rokoch definitívne prišla o zrak. Lekári jej to predpovedali, ale ona stále dúfala, že sa pomýlili. Až raz sa jej zakrvavil pohľad a potom už videla len tmu… „Pripravovala som sa na to, chodila som do špeciálnej školy, no aj tak to bolo ťažké. Dovtedy som nepoznala žiadnych nevidiacich, netušila som, ako fungujú. Bola som v tom, že ma už nič v živote nečaká. Postupne som si dávala malé ciele, ktoré som zdolávala. Najskôr som sama zišla po schodoch, potom som sa naučila variť, chodiť von, upratať si izbu… Začala som chodiť na arteterapiu a pomocou hliny sa mi život opäť ukázal v tvaroch a farbách, aké som si pamätala. Vďaka modelovaniu som sa znovu dostala do reálneho sveta.“

Dojímajú a inšpirujú Jej sochy sú precíznejšie ako mnoho iných, ktoré vytvorili vidiaci sochári. Modelovať len na základe hmatu je však oveľa zdĺhavejšie. Jedna socha trvá celé týždne až mesiace. Tesne pred dokončením každé dielko rozreže, časť vydlabe a vloží doň dve malé hlinené srdiečka. Je to zaklínadlo, aby socha nikdy nebola osamelá. Marianna sa pri tvorbe inšpiruje len a len svojimi pocitmi, ktoré sú raz pozitívne, inokedy negatívne. „Ako u každého človeka. Možno aj preto sa s nimi ľudia vedia stotožniť. Hoci, sama sa niekedy čudujem, prečo si ich kupujú, keď ja sa len tak hrajkám,“ hovorí skromne. Občas ju prenasledujú pochybnosti o tom, či si ľudia nekupujú jej diela len z ľútosti. No hneď ich zaženie. „To, že som slepá k tomu patrí, jedno s druhým súvisí. Niektorí mi hovoria, že ich moje sochy dojali až k slzám, iní mi ďakujú, že som ich inšpirovala a môj príbeh im pomohol vyrovnať sa s vlastným ťažkým osudom.“ Sochy sú jej súčasťou, preto bolo spočiatku ťažké vzdať sa ich. Po narodení dnes dvojročnej Elišky však nemala na výber. Bolo treba prispieť do rodinného rozpočtu. „Manžel s ňou ostal na materskej, tak som teraz živiteľkou rodiny ja. Nechcela som sochy predávať, lebo ich mám všetky rada, ale na druhej strane ma teší, že ich ľudia chcú.“ S každým, kto si kúpi jej výtvor, ostáva v spojení a tak sa okruh jej priateľov stále rozširuje.

Pamätá si jeho oči Jej kráľovstvo je v podkrovnej izbičke, kde má svoj ateliér. Hotové sochy potom vypaľuje v peci v pivnici. Postavil jej ju manžel Peter. „Veľmi mi pomáha. Vypaľuje sochy a prenáša ich, kam treba. Často mi nadáva, že sú príliš ťažké a veľké, ale ja sa nechcem obmedzovať,“ smeje sa mladá žena. S manželom žijú priam idylicky už deväť rokov. V jeho domove vo Valašskom Meziříčí našla rodená Michalovčanka ten svoj. No osud sa s ich láskou najskôr zahrával. „Zoznámili sme sa na liečení v Tatrách, ja som mala sedemnásť a Peter devätnásť. Boli sme dobrá partia, ráno sme chodili do lesa po vodu z prameňa. Ostatných to po čase prestalo baviť a tak sme ostali len my dvaja. Vtedy som si všimla, že má pekné oči. Pamätám si ich doteraz,“ zasníva sa. Po liečení si ešte pol roka písali, ale nakoniec kontakt prerušili. Odhovorila ich rodina a známi, vraj sú ešte mladí, navyše Marianna bola vážne chorá. Nikdy však na seba nezabudli. Po štrnástich rokoch jej Peter zavolal. „Našiel si ma na internete. Písali o mne ako o žene roka. Dozvedel sa, že robím sochy a že vôbec nevidím. Bál sa, ale neodradilo to.“ Marianna mala viacero vzťahov, ale žiadny z nich nebol ten pravý. Povedala si, že radšej bude sama. „A vtedy sa ozval Peter. Priznám sa, že keď som po takom dlhom čase počula jeho hlas, aj som si od šťastia zatancovala,“ smeje sa. Zamilovali sa a onedlho bola svadba. Vytúžené dieťatko si urobili napriek všetkým zákazom a výstrahám lekárov. „Postavila som si hlavu. Hoci ma všetci strašili, Eliška je krásna, zdravá a robí nám veľkú radosť. Niekedy sa samej seba pýtam, či som dobrá mama, keď jej nečítam rozprávky a nechodievam s ňou na prechádzky. Ale asi by som nemala takto rozmýšľať.“ Dcérku sa snažila stvárniť do hliny. Tri mesiace pracovala na soche, no nakoniec ju zničila. „Zistila som, že to nejde. Niečo také pekné sa vymodelovať nedá…“

Katka Rosinova, EMMA, február 2013

Děláte sochy na prodej ?

Ano. Prodá se vystavovaný kus, nebo se dohodneme a objednají si u mně sochy či reliéf. Dělám i věci dle představ zákazníka, někdy předměty na reklamní účely. Výroba sochy od myšlenky k hotové soše trvá zhruba tak tři měsíce.

Strata zraku

Strata zraku prichádzala postupne, učila som sa viac spoliehať na hmat a sluch. Keď som sa jedného dňa ocitla v tme, nebola som nepripravená. Absolvovala som výcvik v rehabilitačnom stredisku. Tam so zistila, že aj nevidiaci môžu viesť plnohodnotný život ak o to stoja. Dá sa žiť aj tak, že keď som nevidiaca nič nemusím , alebo nemôžem, všetci mi pomáhajte. Ja so svojím životom urobím to najlepšie čo môžem. Moja rodina, rodičia a brat ma v tom podporovali a boli mi veľmi nápomocní. Mama mi dala do rúk hlinu a ja, ponoriac do nej ruky som zabudla na celý svet. Zrazu som mohla svoje myšlienky zhmotniť. Vo svete vidiacich som sa v tom čase cítila pomerne neisto, ale pomocou hliny so si ako by tehlou po tehle vybudovala múr, potom dom – hrad . Nie ako izoláciu, ale zázemie, istotu , kde som mohla pozývať aj iných.

Svoju lásku k hline si nenechávate iba pre seba, prezradíte viac.

Chcela by som, aby aj iní poznali ten príjemný pocit z práce s tvárnou hlinou a potrebujem aj kontakt s ľuďmi. Príjemné s užitočným spájam v práci v keramických kurzoch na základných a materských školách, v materských centrách kde pracujú malé deti spolu s mamkami. To je potom radosti pri prehliadke hotových výtvorov. V mojom atelieri je často niekto , kto má zájem o modelovanie. V poslednom čase sa najviac venujem jednej nádejnej 3 ročnej sochárke, mojej dcérke Eliške, ktorá najradšej tvorí dážďovky a snehuliakov.

Trošku o práci.

Při modelování nepoužívám žádné nářadí, jen při vydlabávání používám vydlabávátko. Pořebuji mít stále kontakt s hlínou a tak jsou mi nástroje na obtíž. Jen pro představu. Taková socha 110cm velká má za mokrého plného stavu cca 40 – 50 kg. Po přibližném vytvarování sochy ji rozřežu na třetiny a vydlabu ji tak, aby stěna měla tloušťku tak do 2 cm. Uvnitř udělám přepážky, aby socha nepřepadla a nepokroutila se vlastní vahou. Dovnitř nakonec vkládám dvě srdíčka slepené k sobě. To aby jí nebylo smutno a já mám pocit, že potom získá svou hliněnou duši. Po rozřezání je třeba ji zase slepit zpět. Přitom vám moc zrak nepomůže. Hlína se musí slepit pečlivě po celé ploše, jinak socha v peci při vypalování pukne. No a po slepení dokončuji detaily a povrch. Po vydlabání a uschnutí má zhruba poloviční váhu. Já se velmi nerada omezuji při tvorbě sochy výškou. Mám ráda vysoké protáhlé tváře a jak mi ruka dovolí, tak tvořím do výšky. Potom ale okolo chodí můj Petr s nějakou blbou tyčkou a ukazuje, jak je ta pec uvnitř vysoká. Já vezmu sochu, pec je menší než ona a řeknu, že se nebudu takovou blbostí omezovat, když to cítím jinak, že? A uklidňuji ho, že se to scvrkne. A když to nakonec Petr nese do pece, schovám se a tajně poslouchám, jak to tam dává. Schnutí je kapitola sama o sobě. Protože se při schnutí hlína scvrkne asi o 12%, je třeba zajistit, aby všechny části schly zhruba současně. Jak? Zajistí nám to všudypřítomný igelit. Je zkrátka třeba tenší části přikrývat. Je třeba dávat zvlášť pozor na ty části, které jsou přichyceny na obou koncích např. ruce opřené v bok apod. Sleduji, co a jak schne. Při zkožovatění hlíny, což je stav před uschnutím, ještě dokončuji sochu barvením. Nepoužívám barevné glazury, když nevidím a chci, aby byla celá práce jenom moje. Používám barevnou hlínu nebo měním strukturu povrchu. Používám různé látky na otlačení struktury, otiskuji listy, klasy. Stává se, že se často pozastavím u nějakého předmětu nebo látky, že by to bylo krásné otlačit. Minule jsem manžela objala, pohladila a zjistila, že má úžasné triko na otlačení. Nakonec je tu leštění ploch a na to jsem maniak. Když chci mít lesk používám oblázek a ten hlínu nádherně vyhladí. Na drsný povrch je někdy dobré vymývání. Zvlášť na šamotové hlíně.

Výpal

Po řádném proschnutí je na řadě výpal. Sušíme 12h a výpal také trvá 12 hodin. Chladne to ještě déle. Po otevření přichází okamžik pravdy. Buď radost, nebo zklamání. V peci totiž socha může prasknout. A není to jedna prasklinka, ale někdy se socha roztrhne na mnoho částí, doslova bouchne. Stačí, aby zůstala v hlíně malá vzduchová bublinka. Ta při zahřívání způsobí pnutí a to sochu roztrhne. Tak a všechno znovu od začátku. A tady přiběhne můj manžel a začne zachraňovat. Já chci každý kousek zahodit a už nikdy nechci vidět tu zkázu a mou nepodařenou práci. On to slepí a rozdá našim známým. Musí to ale udělat rychle, protože já mám zlost a všechno zahazuji. Některé sochy se povedou až napotřetí. No a některé napoprvé. Jak se dílko podaří, sochu nabureluji, anebo ji natřu kobaltem. Je to jen takové přišpinění, ale zvýrazní to detaily. No a znovu na výpal. Pokud socha přežila první výpal ve zdraví, tak při druhém už nepraskne. Vypalování v peci má na starost můj manžel. A já se mám alespoň na koho zlobit, když socha v peci praskne.

Vystavujete ?

Pořádám výstavy. Osloví mě nějaká galerie, nebo já nabídnu svoji práci a potom se domluvíme. Mám radost, když se přijdou lidé podívat na moje sochy. Stává se, že si objednají a koupí sochu lidé, co umění rozumí a sbírají ho. To potěší hodně. Občas se někomu socha tak líbí, že si ji koupí i místo nového radiátoru do nového domu. Ráda však sochy i rozdávám a to mě musí manžel občas krotit. Jsem sama zvědavá, co v nich kdo vidí. Všimla jsem si, že socha, kterou jsem vymodelovala podle nějaké příhody, sedí úplně přesně někomu jinému na nějaký jiný zážitek, který se stal a je překvapený, že jsem to objevila. Reflektuje na moji práci a to mě těší. Možná jsem mu připomenula pěkný zážitek, který se stal. Vzpomene si na něj a na to, jak to bylo krásné. Je zajímavé, že není jedna socha, která by byla Nej. Každému se líbí jiná. Na výstavách si vždy jeden den vyhradím na to, že modeluji „naživo“. Dříve se stávalo, že měli lidé poznámky, že jsem to nemodelovala já, že to není možné. Je pro mě ponižující, že bych prezentovala něco, co není moje práce. Vždyť to člověka netěší a nemůže být spokojený. Tak od těch dob si sednu k rozpracované soše a pracuji. A lidé si přisednou, dají si kávu a dívají se, popovídají si se mnou a někdy si i zkusí sami něco z hlíny vytvořit. Jsou to milá setkání, která, myslím, obohatí obě strany. Můj cíl v práci. Mám představu, že udělám putovní výstavu po státech EU a nakonec úplně završit šňůru v Brazílii. Chci pocítit tu vůni a zvuky. Brazílie je můj sen i mého manžela, a tak bych to chtěla spojit. Teď zrovna pracuji na tom svém snu a připravuji nové sochy, které by potěšily.. Doufám, že se mi to splní. Spoléhám se přitom hodně na manžela. Věci okolo příprav jsou víc než samotné modelování. A když se to nepodaří, tak si vymyslím něco jiného, co si splním.

Výstavy, kde všade sú moje stopy.

Hlinené stopy zanechávam od východu Slovenska až po západ Čiech. Spolu je to za posledných 9 rokov asi 20 výstav. Pre niektoré nadácie vytváram sochy, z ktorých výťažok v dražbe je použitý na pomoc nevidiacim. Niektoré výstavy sú predajné a tak sú moje práce aj v súkromných zbierkach. Pár ich je aj štátnej galérii Jihlave v trvalom depozite. Je to dobrý pocit, keď si predstavujem, že raz možno moja práca bude vedľa diela niektorého známeho autora.